Kouzlo internetu objeveno. Konečně
O prezentaci policejního projektu P1000 už jsme na tomto blogu jednou zavadili. Budeme proto s pochvalami šetřit a jenom suše zkonstatujeme, že k internetovým stránkám, které informují o tom, jak Ministerstvo vnitra investuje do pracovního prostředí policistů (ze kterého na náhodného návštěvníka okamžitě padá tíseň, ať si je sebevíc jistý, že se ničím neprovinil) přibyly další. Stránky jsou součástí kampaně, která má přitáhnout do řad policie nové lidi a zalepit tak díru, kterou v policejních stavech v uplynulém roce napáchal nový Zákon o služebním poměru.
Podle prvních čísel kampaň zřejmě funguje – a to i přesto, že odezva ze strany sloužících policistů mnohdy není nijak dobrá a heslo "Pomáhat a chránit", které se přes noc objevilo na všech policejních autech se zeleným pruhem, si vykládají tak, že by hlavně měli ochránit všechny ty, kdo ještě neztratili iluze a myslí si, že práce u policie je v současnosti dobrý job – a odradit je, dokud je čas.
Pravda bude určitě někde uprostřed, ale jisté je, že spojovat imagevou kampaň s náborovou nebyl nejlepší tah v situaci, kdy je policie rozbouřená jako nikdy předtím. Lepší by bylo nejdřív ty, kteří zůstali, přesvědčit o tom, že to s nimi ministr a vedení policie opravdu myslí dobře. "K firmě" by pak bezpochyby byli loajálnější a stali by se přirozenou součástí kampaně namísto toho, aby ji podrývali. Na druhou stranu je třeba uznat, že policie neměla jinou možnost, protože nemá dost síly na razantní změny ve vnitřním uspořádání, které by zajistily uspokojivý výkon i při současných početních stavech.
Ale neodbíhejme od tématu – chtěli jsme pochválit policii za to, že
pochopila kouzlo přehledně strukturovaných (kampaňovitých) informací na
internetu. Až se PČR zanedlouho oddělí od mateřské domény Ministerstva
vnitra a osamostatní se na doméně policie.cz, bude to další krok
správným směrem. Vypadá to, že internetové tabu v policejním vnímání médií je prolomeno.
Nepřípustné vytváření reality
Neméně závažným problémem, který policistům brání udržet si v médiích vlastní tvář, je domělé nepřátelství sdělovacích prostředků a neustálé "vyhledávání senzací". Zpravidla nepomůžou argumenty materiální (že média dělají jenom to, co jim zajistí přízeň inzerentů – a o obsahu tak rozhodují pudy čtenářů), ani ideové (média jako hlídací pes demokracie). Myšlenka, že by policie měla prostřednictvím médií systematicky pracovat na svém image, je policistům proti srsti – policie přece existuje z jasného důvodu, a ten by měl být jasný i bez mediálního masírování.
Něco se však přece jen mění – nejen prosazování na internetu ukazuje, že se policisté konečně smířili s tím, že internet a ostatní média jsou prostředí, kterému se chtíc či nechtíc budou muset přizpůsobit a naučit se v něm pohybovat. Jednou z prvních vlaštovek v tomto směru by mohl být poslední přešlap premiéra Topolánka. Svou nedělní spanilou jízdu veřejnoprávní televizí (cestu z ČT1 na ČT2 za osmdesát minut, řečeno s J.Vernem) nemohl shodit ze stolu obvyklým "Spal jsem, pracoval jsem, neviděl jsem… a vůbec, zeptejte se policie" i díky tomu, že policie velice rychle přispěchala se svou verzí. Ta z Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby PČR sice nesnímá odpovědnost, ale díky ní se ubránila své obvyklé roli toho, kdo už nemá na koho ukázat a přehodit svůj díl viny.
V mediálních přestřelkách platí více, než kde jinde, že rychlejší vyhrává. K vítězství mnohdy může vést přesně opačná, než obvykle používaná strategie – místo mlčení, mlžení a překrucování často více zabere jasná, stručná a třeba i pravdivá informace. Pokud ji policie bude používat k tomu, aby se vymanila z nevděčné role, kterou jí politici prostřednictvím médií často přisuzují, nebude jí to nikdo mít za zlé.