V médiích prezentované důvody, pro něž k odvolání došlo, mají
široký rozptyl od běžné výměny na manažerských postech přes ztrátu důvěry po
jednom černém víkendu na českých silnicích až po neschopnost vnímat problémy
policie. Nehledě na skutečné důvody – ať jsou jakékoliv – se plukovník Bambas
hájí tím, že nic neprovedl a nikdo ho neupozornil na to, že dělá něco špatně a
nemá tedy důvod svou funkci opouštět (mezitím, kdy byl vyzván k rezignaci
a kdy byl z funkce proti své vůli odvolán, uběhl týden).
Nehodlám soudit, nakolik byl Bambas dobrým ředitelem služby
dopravní policie – to je na samostatný článek. Na celé situaci mě zaujala jiná
věc – a sice to, jak nejasná je u Policie ČR hranice mezi rutinní výměnou na
manažerské pozici a „odstřelem“ z čert ví jakých důvodů… V prvních
reakcích mezi policisty také hned zaznělo podezření, kdo na tom má zájem a
především, co na něj najdou, aby jej mohli odvolat – špatně vyplněné výkazy
nebo jiný „závažný“ důvod? Časová neomezenost působení na manažerské pozici
v kombinaci se služebním zákonem totiž přináší praxi, v níž policista
opouští svou pozici jenom tehdy, kdy se o své vůli přesouvá na jiné služební
místo – anebo z kázeňských důvodů.
Vraťme se však z roviny spekulací zpět do reality. Na
jaře nastupující policejní prezident plukovník Oldřich Martinů prohlásil, že
svou funkci vnímá jako časově omezený mandát a po pěti letech bude připraven ji
přenechat někomu jinému. O podobném principu hovoří nejedna manažerská příručka
– po pěti (šesti, sedmi…) letech na stejné pozici manažer ve většině případů
ztrácí dech a stává se spíše brzdou než zdrojem inspirace. Proto kariérní řád
(nejen) ve státní službě obvykle počítá s tzv. rotací kádrů (zní to
hrozně, ale státněsprávní hantec tím má na mysli již zmíněné časové omezení pro
výkon vedoucí funkce).
Z tohoto pohledu je Bambasových čtrnáct let hodně přes
záruku. Řekněme, že musel odejít prostě proto, že už se opotřeboval. Kam by ale
měl jít? Místa v nejvyšších patrech policejní hierarchie jsou obsazená a jinou
zkušenost než z dopravky nemá (přišel k policii v roce 1991 a na
konci roku 1993 už byl na pozici, jíž nyní opouští). I kdyby zkušenosti měl,
není běžné, aby se místa u policie obsazovala v otevřené soutěži, jsou
spíše „dosazována“. Odtud pramení jeho roztrpčení – místa, která mu byla dle
jeho slov nabídnuta (referent na cizinecké policii v osmé platové třídě
nebo vedoucí skupiny, která bude příští rok zrušena), mohou být v takto
nastaveném systému na doživotí. Je proto vcelku pochopitelné, že se takové
změně zuby nehty bránil (a takřka ubránil – s ohledem na zákonné možnosti
jeho odvolání nakonec „vyvzdoroval“ jiné služební místo v rámci
Ředitelství služby dopravní policie).
Zasněme se na závěr nad tím, jak by podobná situace mohla vypadat za dva roky. Tehdy by již měla být v platnosti v současnosti rozpracovávaná reforma Policie ČR, jejíž součástí je i záměr posílit možnosti kariérního vzestupu, časově limitovat obsazování vedoucích pozic, obsazovat je na základě výběrových řízení… Kdyby na vedoucích postech u PČR fungovala transparentní výměna (po určitém stanoveném čase a na základě výběrového řízení), plukovníka Bambase by změna jistě tolik nebolela (a vedení policie by nemuselo narychlo hledat zákonné důvody, které by jej umožnily odvolat). Mohl by totiž změnu vnímat jako dočasnou a věděl by, že se mu záhy otevřou možnosti v nejrůznějších výběrových řízeních na nejrůznější pozice v policejní struktuře – přece jen by měl svůj osud ve svých rukou. Takhle je odkázaný na „dobrodiní" svých nadřízených a je nucen se bránit tím, že nic neprovedl – přestože se jedná především o výměnu opotřebovaného a teprve pak neúspěšného manažera.