Policejní vozy
Tak třeba nové policejní vozy, okolo kterých se hned po zveřejnění vítězného návrhu strhla pěkná mela. Podle kritiků má vedení policie máslo na hlavě, a to hned ze dvou důvodů.
Soutěž prý byla netransparentní – a co víc – vítězný návrh se silně inspiruje v nesoutěžní variantě, kterou krátce poté, co se o nové pododbě služebních aut policie začalo mluvit, vytvořil výtvarník Pavel Holý z Vojenského historického ústavu. Inspiruje se navíc natolik nešťastně, že oproti Holého návrhu převrácené reflexní pruhy na boku vozu evokují blesky, které používala nacistická SS. Ještě že má vedení policie po ruce důkaz, že volbu údajného plagiátu má na svědomí poradenská firma, která celou soutěž zprostředkovala. Nicméně konečný výběr provedlo vedení ministerstva a policie.
A tím už se dostáváme k tématu – k tomu, jak udělat z PČR dobrou značku. Při zavádění nových produktů na trh je běžné, že výrobce nejdříve na vybraném vzorku testuje, nakolik se budoucím spotřebitelům zamlouvají jednotlivé varianty produktu a podle jejich reakcí se rozhoduje pro konečnou podobu výrobku, která ho bude prodávat nejlépe. A o to přece jde (viditelnost aut, odrazivost barev a další podrobnosti jsou technikálie, které by měly splňovat všechny návrhy). Vedení policie by proto mělo zvážit, zda by ještě nestálo za to vlastní výběr přehodnotit (a ochránit tak své lidi předtím, aby se pro ně po grosstapu nevžila další esesácká přezdívka). A když už bude u toho, přizvat veřejnost, ať se vyjádří k návrhům, ze kterých vybírala (médií, která by si na soutěži ráda přihřála polívčičku, by se určitě našlo dost).
Vizuální styl policie
Ještě lepším řešením by bylo nejdříve definovat vizuální styl nové policie a teprve od něj odvíjet konkrétní podobu policejních vozů (a taky webových stránek, tiskových materiálů, služeben…). Je nemyslitelné, aby jakákoliv jiná firma se šedesáti tisíci zaměstnanci (jak se o policii s oblibou mluví), která pro svůj úspěch musí komunikovat s veřejností, neměla jasnou vizuální strategii (s touto připomínkou jsme poprvé přišli už v roce 2005).
Nová policie stačila za uplynulý rok vybudovat zřetelné a těžko změnitelné vizuální základy (modré služebny, nové uniformy, reflexní zelená na autech), ale přesto určitě není pozdě. Soudě podle podobných soutěží v minulosti, získat do portfolia Policii ČR by se pokusila určitě většina předních českých designérských studií (takže by zřejmě i bylo na co koukat). Jen by soutěž asi měl organizovat někdo jiný, než výše zmíněná firma.
Co za prachy nekoupíš
Bohužel to celé není tak jednoduché – ne všechno, co "prodává", se totiž dá koupit. Ale snad se blýská na lepší časy. Například policejní mluvčí – v politicky ožehavějších otázkách sice asi budou vždy "neříkat celou pravdu", "nekomentovat" či "zrovna nebýt k zastižení", ale když jde o nezávažné věci, poskytují informace rychle a někdy je i na požádání doplní, což nebývalo vždy zvykem. Stále více policejních útvarů je schopno komunikovat prostřednictvím emailu a vlastních internetových stránek (brzy by se jich měla dočkat i policie jako celek).
Anebo community policing – i když podmínky pro práci v souladu s jeho principy se mění velice ztuha a ne vždy s nadšením na straně policistů, vypadá to, že větší otevřenost vůči potřebám občanů (alespoň v případě uniformované policie) v jednotlivých městech a obcích je do budoucna nevyhnutelná. Zejména, pokud sněmovnou bez výraznějších zásahů projde nový Zákon o policii a připojený balíček dalších legislativních změn. Základy pro důvěru policistům v blízkosti našich domovů jsou tedy položeny…
Zbývajícím dílkem do mozaiky, která dokáže udělat z PČR důvěryhodnou značku, je transparentní kontrola policie (když odmyslíme nejrůznější korupční kauzy, v jejichž vysvětlení bohužel věří málokdo). Současná úprava příliš důvodů k nadšení nedává, ale ministr vnitra slíbil předložit zákon o Inspekci policie do konce roku jako pomyslnou třešničku na dortu policejní reformy. Dosavadní diskuse o systému kontroly nicméně vzbuzují obavy, že by mohlo jít spíše o hodně kyselou višeň.
A málem bych zapomněl – spokojeného zákazníka přece dělá spokojený zaměstnanec. Ale to už je na jiný článek.