Bémovi a potažmo celému bezpečnostnímu výboru hlavního města na Martinu Červíčkovi nejvíce vadí podle jejich vyjádření jeho nedostatečné dovednosti a zkušenosti pro řízení pětitisícového kolosu pražské policie. Pravdou je, že Praha je skutečně v policejní struktuře zcela specifickým "krajem", jehož řízení má jiné náležitosti než vedení ostatních krajských správ Policie ČR. Navíc kriminálka v Náchodě, odkud Červíček přišel před rokem do Prahy, stejně jako Ředitelství Služby dopravní policie, z něhož se přesouvá do čela pražských policistů, čítají nanejvýš několik desítek lidí a počet podřízených novému řediteli tak poskočí o dva řády. Málo platné – nový ředitel zkrátka neměl dostatek prostoru prokázat, že na takovou funkci skutečně stačí…
To je sice jeho hlavní nedostatek, ale současně i přednost – ostatní kandidáti, jejichž jména pronikla do médií, měli oproti němu dostatek příležitostí přesvědčit o tom, že je podobný úkol nad jejich síly. Zatímco odstupující pražský ředitel Želásko už byl "odzkoušený" a byl vstřícný k nabídce města na finanční podporu v Praze sloužících policistů (a mohl tak sehrát důležitou roli v sice nedůrazném, ale setrvalém prosazování vzniku metropolitní policie), Červíček je v tomto směru pro magistrát nečitelný. Jsou tu i další, nazveme je třeba "kmotrovská" zdůvodnění; o těch však již bylo napsáno dost na stránkách RESPEKTu .
Vraťme se raději k otázce kompetencí, nadnesené v úvodu. Červíček byl opravdu jmenován zcela v souladu se zákonem (těmito slovy reagoval mluvčí policejního prezidenta) a skutečně se jedná o prezidentovu výhradní pravomoc (jak zdůraznil pro změnu ministr vnitra). Zkrátka, zákon z ní Bémovi opravdu nesvěřuje ani kousek. Na druhou stranu – pravomoc v tomto smyslu znamená, že jen a pouze policejní prezident má právo podepsat jmenování ředitele do funkce – nic víc, nic míň. Jistě tím není myšleno, že se s nikým neradí a rozhoduje jen na základě vlastního uvážení.
Reforma policie i nový Zákon o policii, který by měl nabýt účinnosti za čtvrt roku, kladou velký důraz na užší spolupráci krajských ředitelství Policie ČR a krajů v čele s hejtmany (a pražským primátorem). Nedává krajům oprávnění mluvit do personálních rozhodnutí policejního prezidenta; má-li však spolupráce se samosprávou na úrovni krajů fungovat, určitá míra reflexe přání a požadavků na tato rozhodnutí ze strany krajských zastupitelů by byla na místě – jinak se v krajích nemusí setkat s pochopením.
Ať to Bém myslel upřímně, nebo ne, udeřil hřebík na hlavičku. Dost brzy na to, aby si policie stihla do nabytí účinnosti nového Zákona o policii ujasnit, jak to vlastně s paragrafy o spolupráci myslela.